6 PRAVIDEL, KTERÝMI SE CHCI PŘI VÝUCE FINANČNÍ GRAMOTNOSTI ŘÍDIT

Záměrně to píši formou, že pravidla chci dodržovat já. Ráda bych předešla nařčení, že tento přístup není správný apod., ač další názory a nápady jedině vítám!

  1. Už jsem to zmiňovala hned v úvodním článku, ale přijde mi to nejdůležitější. Když něco nechci dítěti pořídit, říkám mu pravý důvod, proč si věc nepřeji kupovat. Nepoužívám zastírací větu „nemám u sebe peníze“, „nemám na to peníze“. Raději chci vysvětlovat: „Po bombonech se kazí zuby, a pak by ti je paní zubařka musela vrtat.“ , „Další kočárek pro panenku nepotřebujeme, doma už jeden máš. Až přijdeme domů, budeme si s ním zase hrát.“ (Uvědomuji si i fakt, že v některých rodinách může být reakce „nemáme na to peníze“ pravdivá! V takovém případě bych dodávala ještě komentář, že místo sladkostí pořídíme „nové“ holínky nebo cokoliv potřebnějšího a užitečnějšího, než je dítětem požadovaná věc.)
  2. Pokud se budeme s manželem muset do budoucna radit o nějakých dražších nákupech pro Medu, domluvíme se na tom bez její přítomnosti. Přijde mi nežádoucí a nevhodné, aby slyšela diskuze, zda za ni chceme platit soukromou škol(ku), tábor, koncert, iPhone, apod. Dozví se pak finální rozhodnutí, samozřejmě i s odůvodněním. Nic ze zmiňovaného jsme zatím nemuseli řešit, to přijde s vyšším věkem, ale pravidlo na takovou situaci už máme ukotvené od začátku. Mnohem těžší to mají rozvedení rodiče, ale bylo by záhodno, aby se na platbách za své děti domlouvali napřímo a nevyřizovali si „(ne)finanční“ vzkazy skrze děti. Přijde mi dost nešťastná situace, kdy třeba dítě nemůže jet na lyžařský výcvik s vysvětlením „že tatínek nezaplatil výživné“. Za všech okolností by měli rodiče o finančních rozhodnutích komunikovat jednohlasně.
  3. Dávat kapesné a doufat, že se dítě naučit samo hospodařit, nestačí.
  4. Budu se snažit odpovídat na všechny (finanční) dotazy, a pokud náhodou:) nebudu znát odpověď, společně ji zjistíme.
  5. Nechci srovnávat kolik má která rodina peněz, a proč si (ne)mohou nějaké věci dovolit svým dětem kupovat.
  6. A naopak chci Medu co nejčastěji zapojovat do nákupních rozhodování a nechat ji vybrat, kde konkrétní věc koupíme, kde je to nejvýhodnější pořídit a proč. (Už teď je vždy ráda, když jezdíme s autem k benzínové pumpě tankovat. Připadá jí to nesmírně zajímavé, a kdykoliv nějakou pumpu míjíme, hned to hlásí, že bychom měli „tanovat“. Už dokonce pozná, že modrá a zelená benzínka to má „dahý“! Pokud jí takové nadšení vydrží, brzy mi bude vyhodnocovat nejvýhodnější cenu za litr benzínu :). )

4 Věci, co nebudu S dětmi o penězích sdílet:

  1. Kolik přesně vyděláváme. Je mi jasné, že by pak Meda zvládla rychle porovnat, kolik bábovkových soviček si může za měsíc za „moje peníze“ koupit, a že není problém koupit ten kočárek pro panenky, o kterém jsem tvrdila, že je zbytečně drahý. Moje máma mi nikdy neprozradila, kolik táta vydělává. Byla jsem celé dětství fakt zvědavá a nesčetněkrát jsem se na to ptala. „To nemusí děti vůbec vědět“. V dospělosti jsem se to pak jednou dozvěděla, když jsem tátovi pomáhala se složitější situací v jeho daňovém přiznání. A už to chápu:). Naopak mi přijde chytré to, co radí Beth Kobliner ve své knížce Money Genius, a to – prozradit dítěti medián a dodat, zda vyděláváme víc nebo míň než je (nepřesně řečeno) zmiňovaný průměrný plat. Malá nápověda: Průměrná mzda pro rok 2022 činí 38.911 Kč.
  2. Kdo z rodičů vydělává víc. Dává to smysl dodržovat v situaci, kdy oba rodiče pracují na full-time. Je jasné, že když je maminka v domácnosti, asi nenosí tolik peněz do společného rozpočtu, jako tatínek. Naopak se ale hodí vyzdvihnout maminčin nefinanční přínos do domácnosti – vaření, úklid, praní, žehlení, doučování dětí, vození a vyzvedávání z kroužků, atd. Tady věřím, že mi některé (zejména nepracující) maminky dají zapravdu, že se hodí používat větu „jsme rodina, starat se o rodinu je také práce, a nezáleží na tom, kdo kolik vydělá“.
  3. Kolik mám naspořeno. To, kolik mám na investičním účtu, stavebním spoření nebo penzijním připojištění je moje soukromá věc – moje zajištění na důchod. Osobně tedy přesné částky nesdílím ani se svým manželem. Důvod (nejen pro dítě :D) považuji stejný, jako u bodu jedna.
  4. Kolik stál který dárek. Nedávno kamarádka popisovala situaci, kdy jejich syn (11) chtěl k Vánocům drahý mobil a obhajoval to slovy „vždyť je to jen jeden dárek, jedna věc“. Je jasné, že s přibývajícím věkem bude na pořadu dne diskuze, že dříve dítě dostávalo více dárků, protože byly celkově levnější nebo stejně drahé, jako je dnes jeden jediný telefon. Osobně jsem byla vedena k tomu, aby bylo obdarovávání dětí co nejvíce spravedlivé. Jelikož se nedá vždy uhlídat stejn počet dárků ve stejné hodnotě, moje rodiče se snažili řídit stejnou celkovou hodnotou. To mám na mysli dárky od Ježíška.